Tajný deník lady Integry

Čekej tiše

Integra stála v pokoji a pročesávala si hřebenem dlouhou hřívu světlých vlasů. Nemusela to dělat sama. Věděla to. Klidně o to mohla říci služebné. Ale to by pak nebyl naplněn ranní obřad dne. Vždycky se česala před tím zrcadlem. Už dobrých patnáct let. A dobrých deset věděla, že sedím a čekám. Věděla, že ji mohu tím zrcadlem pozorovat. A přece na něm nikdy nedala udělat zábrany. To zrcadlo bylo okno do jejího soukromí. Okno do duše. A ona to věděla. A já to věděl. Přesto se vždy tvářila nasupeně, když jsem k ní přišel bez vyzvání.

Moje panenská královna.

Moje lady.

Můj mistr.

„Alucarde!“

„Yes, my master?!“

„Nešmíruj!“

                                                  *             *               *                        

Stála v kanceláři a pohledem probodávala tu věc, které říkala stolní počítač. Já tomu říkal, zloděj času. Trávila před ním vždy takovou dobu.

Když jsem se vynořil ze zdi, nezdála se být překvapena.

„Nevěděla jsem že tvým koníčkem je tvorba nových společnic.“

„Koníčkem?“Sklonil jsem hlavu. „To ona si tak zvolila.“ Cítil jsem v jejím hlase vskutku žárlivost?

„Musíš ji dobře vycvičit, Alucarde.“  řekla a pak se podívala na své záznamy na stole. Jako bych v jejím hlase postřehl kousek bolesti, ale pak byl zase klidný a chladný jako ocel, když začala mluvit o práci. Už kdysi jsem si všiml, že kdykoliv se cítí osobně ohrožená, obrací hovor k práci.

„Na silnici číslo sedmáct do Birminghamu někdo vraždí celé rodiny. Postupuje směrem na sever.“ Potáhla z viržinka. „Na zdech přitom zanechává upíří znamení a rouhačské texty. Krví obětí, myslí si zřejmě jak je originální.“

„Tihle divocí upíři se nám ti množí víc a víc,“ řekl jsem a pořád si ji zkoumavě prohlížel. Zdá se mi to, nebo si dnes opravdu víc namalovala oči?

„Tyhle analýzy nejsou tvoje věc, Alucarde!“

Je nádherná, když se tak zlobí. A ani o tom neví.

„Pak tedy,..dnes v noci...můj mistře!“ usmál jsem se a zmizel ve stěně. Mimochodem, to taky nemá moc ráda. Možná proto to mám tak rád já.

Opravdu jsem si to na té sedmnáctce moc neužil. Ti dva nebyli žádní pořádní upíři. Podřadná záležitost. Neměli ani hrdost, ani disciplínu. Nic. A bojovat také neuměli. Jen kousat. Jako malá štěňata. Mimochodem, když tu mluvím o štěňatech, Integra bude mít brzy narozeniny. Walter to jen tak nadhodil, když mi nesl další krevní konzervu ke mně dolů. Jako by si myslel, že jsem snad tak zapomětlivý. Jenže jak bych mohl zapomenout na někoho, koho chráním už deset let? Hm? A navíc moc dobře vím, že ona má ráda psy. Jako pes jsem ji mohl doprovázet všude...kdysi.

Toho kluka jsem zabil já. Holku jsem nechal důstojnici. Vedle si dobře. Napodruhé. Ale nechce pít krev...to poznám. No,..však ona zjistí co je pro ni dobré.

                                                  *             *               *                        

Večer jsem zase seděl na vaně u lady v koupelně. Chtěl jsem ji poděkovat. No dobře, poděkovat ne..ale vidět ano.

 Už se asi tolik nezlobila, protože místo O Rh – jsem tentokrát dostal jen B +. Situace se zřejmě obrací k lepšímu. No uvidíme.

Ovšem, Walter stále doporučuje, koupit ji dárek k narozeninám. Nebo donést růži. Včera jsem zahlédl její fotku s černým psem a i ten pohled, jakým ji zkoumala. Už vím co udělám, požádám Waltera ať ji sežene štěně.       

                               Pokračování příště......