Tajný deník lady Integry

Chvilka bezpečí

Slábnu...?

Cítím se tak ..slabá...proč? Je toho snad už moc? Vždyť mám organizaci. Mám svého služebníka, Waltera,...i Cerras. Tak proč? Proč je mi dnes tak mizerně? Je to tím střetem? Tím, že se Iškariónští opět opovážili porušit sféru vlivu? Proč to všechno? Vždyť mají celo Evropu a Asii? O co k čertu Enricovi jde? Co chce? Nedávno jsem slyšela, že má práce až nad hlavu v Rusku...a tam na severu. A co teprve Afrika? Kam všude sahá jeho moc, tak proč teď podkopává mou? Copak už neplatí ta dohoda?  Možná bych si s ním měla promluvit. Mezi čtyřma očima. Bez jeho komorníka i bez Andersona a Alucarda. Mezi čtyřma očima. To budu ale řešit zítra...dnes to byl skutečně náročný den...a já stále sedím v knihovně a snažím se číst  nějaký časopis. Už ani nevím, proč jsem si ho vzala..jen, si mě něčím zaujal. Ale čím? Nevím.

Zaklapla jsem objemný katalog, až teď jsem si všimla, že je to katalog zbraní a šla do svého pokoje. Potřebovala jsem sprchu a pak postel..a možná jídlo. I když poslední dobou ani nemám moc hlad.

Potěšil mě,..že už seděl v koupelně, když jsem vešla. Některé věci se nikdy nezmění.

„Jdi pryč, chci se jít koupat.“

„Jste unavená, můj mistře.“

„Jsem,“kývla jsem a pomalu si sundala vázanku.

Položil sklenku s krví na vanu a pomohl mi ze saka. A pak sklonil hlavu. „Počkám venku můj mistře,“řekl a zmizel. Musela jsem se usmát. Alucard vždy věděl, kdy se má objevit a kdy má zmizet.

Pod sprchou jsem strávila několik minut a když jsem vylezla, poznala jsem že tam zase celou dobu seděl. Na vaně, kde jinde samozřejmě. Ve vzduchu se vznášela jeho vůně a pach krve. Kdysi jsem položila otázku svému otci, jestli jsou upíři nějak cítit. Odpověděl mi,  že většinou krví.

Alucard jí nikdy nebyl cítit.No nikdy... Leda tak po boji. obyčejně jsem z něj cítila něco jiného.

Bezpečí.

Vešla jsem do pokoje a podívala jsem se na večeři, co mi tu musel nechat Walter. A také korespondenci. Povzdechla jsem si a s lítostivým pohledem na postel jsem se  znovu oblékla do „pracovního.“

Hodiny dole v hale odbily jedenáct, když jsem si zapálila poslední cigaretu a zvedla se ze židle ve své kanceláři, kam jsem si musela zajít pro nějaké materiály a potom tam zůstala. Když jsem vycházela, alucard stál opřený o sousední dveře.

Pozvedla jsem obočí ale neřekla nic.

On mi taky nic neřekl a jen mě doprovodil do pokoje a tam se zastavil a díval se na mě.

„Jste unavená, můj mistře.“

„Jo,“řekla jsem a pak se pousmála.Nebo spíš ušklíbla. Začínali jsme se opakovat. Oba. Jenže on mi něco chtěl, to už jsem poznala.

„Ztratili jsme tým kapitána Blacka,“řekl pak tiše a díval se mi do očí. „Už jsem viníky potrestal,“dodal ve chvíli, kdy jsem se chtěla nadechnout. Dva kapitáni v jenom dni, skoro dva týmy. To bylo moc....

Ani nevím, kdy jsem si sedla na postel a naznačila mu rukou, že má odejít. Neudělal to. Chtěla jsem mu to říct, ale najednou seděl vedle mě a držel mě kolem ramen.

Zabořila jsem tvář do toho červeného kabátu, který mi někdy tak lez na nervy a on mě váhavě pohladil po vlasech.

„Potřebuju ...,“hlesla jsem po chvíli.

Nic neřekl a vytáhl z pouzdra můj doutníček podal mi ho a pak mi i zapálil. Mým vlastním zapalovačem. Nakonec mě jemně položil na postel a chtěl se zvednout a odejít. Stiskla jsem mu ruku a on pochopil. Pochopil a lehl si vedle mě. Znova mě objal.

Leželi jsme tak vedle sebe a on mě držel. Z cigarilla stoupal dým a mě bylo líp.

Tady a teď jsem se cítila v bezpečí.